---

Na začátku adventu každoročně si zve ve Zbraslavi domácí Soumrak na výroční koncerty zajímavé hosty, spřátelené písničkáře a kapely. Vystoupili u nás držitelé Anděla Žamboši, populární Pavel Helan a jiní. Letos se u nás objevilo sedm až osm zpěváků a zpěvaček, kteří se v naší farnosti už několikrát objevili: jednalo se o akapelovou skupinu DNA. Tím, že se vystoupení tentokrát nekonalo v kostele, ale v kulturním domě, slyšeli jsme nejen spirituály a duchovní skladby, ale taky zajímavé jazzové standardy a vlastní autorskou tvorbu.

 

Domácí Soumrak, jak je při těchto koncertech zvykem, předvedl několik novinek inspirovaných Biblí, třebaže názvy novinek Tchýně v horečce, Na Facebooku nebo Máslo neevokují biblická témata. Velkou premiéru na domácí půdě prožil Tom Strašák za bubny, který se Soumrakem vystupuje od letošního léta. DNA, kapela, kterou už naše publikum považuje za téměř vlastní, zaujala precizním provedením náročných skladeb, smyslem pro humor a bezprostředním přístupem.

 

Kapelníkovi Václavu Brázdovi, mimo jiné i čerstvému autorovi básnické sbírky Na chvilku zavři oči a molekulárnímu biologovi z Akademie věd, jsem položil několik zvídavých otázek.

 

Rozhovor s Václavem Brázdou, kapelníkem akapelové skupiny DNA

 

Mohl bys vysvětlit, jaký je význam názvu vaší kapely?

Jmenujeme se DNA. Všichni zakládající členové skupiny DNA byly studenty oboru „molekulární biologie a genetika“. Dlouhé hodiny praktik ve škole při elektroforetické separaci právě DNA – deoxyribonukleové kyseliny , jsme si začali krátit zpěvem – a už to bylo – vznikl náš název DNA. Na koncertech jsme se občas ptali diváků, jestli vědí, co naše zkratka znamená – a bohužel ne všichni to věděli. Tak jsme se například dozvěděli, že jsme Devět Náruživých Akvabel nebo Docela Normální Alkoholici a podobné vtipné názvy; takže aby se to nepletlo, máme teď oficiální název DNA – Dej Nám Akord.

 

A jste vůbec kapela, když nemáte nástroje?

Ano, nemáme žádné nástroje, takže jsme spíš než kapela – „akapela“. Dnes už je i u nás spousta známých skupin, které vystupují bez nástrojů – jako třeba 4tet Jiřího Korna nebo skupina Skety, takže už asi nejsme tak výjimeční. Tedy kapela ano, ale bez nástrojů, prostě vokální akapelová skupina.

 

Co vás přimělo k tomu zpívat bez podpory nástrojů?

Těch faktorů bylo samozřejmě víc, ale jak se říká – lidský hlas je nejkrásnější hudební nástroj – a tak jsme se rozhodli „nekazit“ výsledný zvuk nějakými „méně krásnými“ hudebními nástroji. Navíc vezměte si s sebou do biologického nebo chemického praktika klavír či basu – budete mít plné ruce práce a vyučující vás vyhodí. Takhle jsme mohli rukama pracovat na experimentech a přitom si zpívat – a už nám to zůstalo.

 

Co je na tomto způsobu zpívání nejlepší a co nejtěžší?

To je složitá otázka, na kterou asi neznám „správnou“ odpověď. Na zpívání je spousta skvělých věcí, ale hlavně je to pro člověka velmi přirozená činnost, takže už to samotné aktivní zpívání je výborné. Když ale zpívá dokonce víc lidí a každý zpívá svůj hlas – a začne to „znít“, tak to je prostě skvělé – a ten pocit člověk nezažije, ani když zpívá sám – a ani když zpívá ve sboru (kdy je jen součástí masy – a vlastně kdyby tam nebyl, tak sbor si zpívá klidně dál). Takhle je tam prostě sám za sebe a zároveň musí dokonale naslouchat všem ostatním, jít si za svým, ale zároveň se ostatním přizpůsobit, aby to dávalo smysl dohromady. Zpívání ve skupině je takové „svobodnější“, dává možnost improvizace a poznávání sebe sama. Nic nejtěžšího, co by bylo specifické pro zpívání bez nástrojů, mě nenapadá. Nejtěžší je začít, ale to je u spousty věcí. Samozřejmě není lehké najít co nejlepší souhru jednotlivých hlasů, ale bez začátku to nejde.

 

Jak vybíráte a upravujete písničky do svého repertoáru?

Zpíváme, co se nám líbí, a tak je šance, že se to bude líbit i posluchačům. Jednak je spousta vokálních úprav skladeb, ale máme i autorské písničky, a zejména Tomáš pro nás některé skladby upravuje do vokální podoby – a někdy mu to toho fušují i ostatní členové. Někdy je to trošku problém, když u jedné skladby pak zpívá jeden verzi 1.3 a druhý verzi 3.2, ale na generálce před koncertem se to snažíme vždy maximálně sjednotit.

 

Můžeš krátce představit svoje kolegy ze skupiny?

Ve skupině DNA – Dej Nám Akord zpívá Jana (soprán) – absolventka speciální pedagogiky, aktuálně na mateřské dovolené, Markéta (soprán) – výzkumník na Výzkumném ústavu veterinárního lékařství, Pavlína (alt) – fyzioterapeutka, Petr (tenor) – vědecký pracovník oddělení klimatického modelování, Tomáš (vokální bubny a bas) – programátor a já – tedy poslední absolvent molekulární biologie a genetiky ve skupině.

 

Jaká je historie vaší skupiny?

Historie naší skupiny ve velmi bohatá, příští rok totiž oslavíme už 25 let trvání. Takže bych nerad zahltil váš časopis, ale tedy aspoň stručně. Začali jsme si společně se spolužáky zpívat v Brně na Přírodovědecké fakultě MU v roce 1993 a v dalším roce už jsme vystupovali pod názvem DNA v pětičlenném obsazení. Po ukončení studia se kolegové rozjeli do různých míst, takže složení skupiny se několikrát postupně měnilo – a tak jsme zpívali i ve čtyřech, ale i v osmičlenném složení. Zpíváme si hlavně pro radost, ale zdá se, že z našich koncertů mají radost i diváci. Zpívali jsme na mnoha a mnoha místech České republiky a dvakrát i v zahraničí. Nahrávali jsme také několikrát v rádiu Proglas a naše amatérská nahrávka „Black and black – černošské spirituály a africké písně“ už je vyprodaná. Spirituály byly první písně, se kterými jsme v DNA začínali, postupně se ale repertoár rozšiřoval a teď máme v repertoáru přes sto skladeb od duchovních věcí, přes úpravy lidových písní až po aktuálně nejvíce zpívané populární a jazzové skladby. 

 

Jak probíhají zkoušky, pokud nějaké probíhají?

Zkoušky máme pravidelně jednou týdně – a probíhají tak, že si zpíváme . Pokud jde o něco nového, tak samozřejmě pilujeme intonaci, texty, výraz a postupně pak zejména společný zvuk. Aby nám to znělo dobře dohromady.

 

Když onemocní zpěvák v normální kapele, hrají se instrumentálky. Jak je tomu u vás? Už jste někdy museli zrušit nějaký koncert kvůli indispozici zpěváků?

Když onemocní zpěvák, tak instrumentálky nehrajeme. Situace byla samozřejmě v průběhu let už mnohokrát napjatá a k rušení koncertu nebylo daleko, ale nakonec se nám podařilo vždycky koncert zrealizovat. Většinu písní máme ve čtyřhlase a k tomu jsou sóla, vokální bubny, v některých písních zpívá každý svůj hlas, takže samozřejmě optimální je plná sestava, aktuálně čítající šest až sedm zpěváků. V případě nemoci jednoho nebo dvou členů tak sice nemůžeme zpívat každou skladbu, ale dokud jsme čtyři, tak pořád můžeme dát v nějaké verzi velkou část repertoáru. Dobře si ale vzpomínám na jeden koncert, po kterém jsem pak ze sebe nevydal dva dny žádný zvuk, protože hlasivky musely bojovat z posledních sil, aby na koncertě vydržely. Naštěstí už je to dávno a snad nám bude zdraví přát i dál.

 

Jaké písničky z vašeho repertoáru v současnosti vedou tvoji osobní „hitparádu“? 

„Hitparádu“ písniček nevedu a oblíbenost se mění velmi rychle podle nálady. Navíc díky tomu, že mám při rozhodování o tom, co se bude zpívat, hlavní slovo, tak samozřejmě nezpíváme ty, které bych neměl oblíbené. Prostě z mého hlediska jsou to pro mě samé hity! Doporučuji k poslechu celý koncert! Ale abych přece jen něco doporučil, myslím, že se nám podařilo skvěle nacvičit jazzovou „Route 66“, kde má Tomáš v mezihře sólo na vokální „trubku“ a velkou radost mi také dělá písnička „Mám Tě rád“, což je Soňou Kiliánovou a Tomášem Přikrylem zhudebněná básnička z mé básnické sbírky „Na chvilku zavři oči“.

 

Po třech koncertech ve zbraslavském kostele jste tentokrát zpívali v kulturním domě. Jak to na tebe působilo a jak se vám zpívalo?

Zpívalo se nám skvěle. Měl jsem trošku obavu, že v akustice kulturního domu se nebudeme vzájemně dost slyšet, ale moje obavy se nenaplnily a myslím si, že se koncert povedl. Byla to také příležitost dát více světský repertoár, takže posluchači měli možnost slyšet v našem podání úplně něco jiného než na předchozích koncertech, a i spojení s adventní výstavou je určitě prima nápad.

 

Co ti dělá radost?

Je toho spousta. Například když se něco nedaří – a pak ten správný akord konečně zazní – tak je to obrovská radost. V tomto ohledu trochu lituji profesionální hudebníky, když dávají všechno hned skvěle, tak se obávám, že pak ten důvod k radosti nemají tak často. Nám se daří radovat se na každé zkoušce mnohokrát.

 

Rozhovor vyšel v periodiku Pod peřinou, „nezávislém vševědníku zbraslavské farnosti“, dne 25. 12. 2018 (ročník XX, číslo 3, str. 39–43).